V dřívějších dobách bylo naprosto běžné, že se na základních školách učily pracovky nebo dílny. Člověk si z takových předmětů odnesl spoustu praktických znalostí a dovedností, škrábanců, ale také veselých vzpomínek. Dnes tyto předměty ve školách naprosto chybí. Hlavním důvodem je samozřejmě dezolátní stav těchto učeben a také přehnaná péče rodičů, kdy učitelé prostě nechtějí nést odpovědnost za to, že se danému dítěti něco stane.
Ale právě tuto výuku by děti potřebovaly. Vždyť většina z nich ani pořádně neví na co je šroubovák, co je to pájka, jak se používá vrtačka nebo jaké jsou typy šroubováků. Je třeba opět dovzdělat školáky, jelikož manuální práce vždycky byla a zase bude. Stroje nikdy nemůžou nahradit jemnou motoriku lidské ruky a také se stroje vždy nedostanou tam, kde se dostanou lidé.
Průmysl v Česku nyní značně skomírá. To je způsobeno hlavně rozvojem terciálního sektoru. Každý dnes chce být IT specialistou, chce mít hodně peněz, a přitom nepracovat rukama. Přitom firmy zručné jedince zoufale hledají a dobře by je zaplatili. Přitom dnešní děti si ani samy nemůžou udělat názor, zda je manuální práce baví nebo ne.
Když zadáme do vyhledávače pojem práce vyskočí na nás spoustu manažerů v oblecích, lidí s počítačem a další youtubeři. To rozhodně není standartní práce, kterou by se dnes člověk živil. Naproti tomu najdeme jen na internetu špinavé horníky nebo dělníky s lopatou. Jde spíše o vinu společnosti, že dnešní lidé nemají rádi manuální práci.
Vždyť nastává neskutečný rozvoj terciálního sektoru, tedy sektoru služeb. Ten je sice velice výhodný a prospěšný pro vyspělou civilizaci, ale za to vytlačuje z ekonomiky veškerý průmysl, který je neméně potřebný.
To se ale snaží ministerstvo školství změnit. Chce zafinancovat výstavbu nových dílen, rekonstrukci těch starých, nakoupit nové náčiní. A hlavně vrátit dětem lásku k manuální práci. Obzvlášť děti ve městě dnes považují za větší samozřejmost chytrý telefon a notebook než kladivo a šroubovák.
