Ráno, často dřív, než vyjde slunce, vstávám, a to ne proto, že mě to baví, ale proto, že potřebuju stejně jako všichni ostatní lidé peníze. Finance mi nejsou cizí, ty musím jako ostatní lidé mít, abych měla za co žít. Kdybych odmítala vylézt z postele a zůstala bych v ní, sice bych se měla mnohem líp, jenže pak bych neměla ani korunu v kapse a nezvládala bych docela běžný život, který je na penězích založený.
V práci si vydělávám asi stejně jako ti ostatní. Dělám to, co se po mně chce, a pak dostanu to, co mám dostat. Úplně jako kdokoliv jiný. O to jde především.
A jak takové finance vlastně fungují? Někdo někde natisknul ohromné množství bankovek a mincí a přesvědčil nás lidi, že jsou pro nás důležité a že znamenají nějakou konkrétní hodnotu. A my lidé jsme tomu uvěřili. A tak někdy nabízíme na trhu práce to, co umíme nejlíp, a necháváme si za to těmi penězi platit. A pak, když výplatu dostaneme, ji zase odevzdáváme někomu jinému, někomu, kdo nám za to něco prodá. A pak má i ten prodejce peníze a může si koupit to, co chce on. A ten další člověk, který uspokojí jeho potřeby, předá takové peníze dál. A pak ještě a ještě dál. Až se třeba zase vrátí tyhle peníze ke mně a já je znovu utratím za to, co potřebuju. A tak to chodí pořád dokola.
A proč to tak dokonale funguje? Jenom proto, že věříme měně, že věříme těm, kdo ji vymysleli a spravují. Věříme, že za peníze vždycky dostaneme to, co chceme, a proto se namáháme, abychom si je vydělali. A zatím se to většinou vyplácí.
Ale taky se to někdy vyplácet nemusí. Když se politici a bankéři zblázní, může to mít negativní dopad i na finance, a pak je lepší se takových peněz zbavit dřív, než důvěra v takové prostředky zmizí.
Ale zatím se dá měně věřit. A tak jí věřím. A každodenně vstávám, abych taky nějaké peníze dostala. Stejně jako to dělá spousta dalších lidí.
