Uzávěrka školek a škol v loňském školním roce zasáhla všechny. Pro někoho bylo velmi náročné doma ukočírovat bezprizorní školáky a dohnat je k samostudiu, případně učitele sami suplovat. Někomu však výuka přes internet komplikovala celou logistiku domácnosti.
Pětatřicetiletá Eliška proklínala distanční výuku v době pandemie. Její nejstarší syn v té době nastoupil do první třídy, prostřední dcera navštěvovala školku a nejmladšímu synovi bylo pár měsíců. Výuka z domova úplně ochromila chod domácnosti – dopoledne muselo být věnováno synově výuce, takže nemohla trávit kvalitněji čas se zbylými dětmi, a odpoledne, když už byl školák propuštěn ze spáru povinností a rodina mohla jít ven, bylo třeba respektovat potřebu spánku čtyřleté dcery.
V tu chvíli by pro Elišku byla vysvobozením domácí výuka, označovaná též jako výuka individuální. Ta se od distanční liší tím, že výuku dítěte zajišťuje rodič sám a nemusí tak sledovat pokyny učitelů, účastnit se online výuky a plnit zadané úkoly. Jedinou povinností je docházet minimálně jednou za pololetí (to je v dikci každé školy) na kontrolní přezkoušení, které má za úkol zjistit, zda dítě umí požadovanou látku pro daný ročník.
O domácí výuku rodiče žádají na kmenové škole, do které dítě buď docházelo, nebo kterou si vyberou. K tomu, aby mohl rodič vzdělávat své dítě mimo běžnou školu, mu na prvním stupni stačí maturita, na druhém jakýkoliv vysokoškolský titul.
Celkově je překvapivé, že se z praktických důvodů výrazně nezvedlo procento dětí, které jsou vedeny v domácí výuce, i když k mírnému nárůstu došlo. Můžeme si to vysvětlovat optimismem rodičů, že pandemická opatření spojená s uzavírkami škol nebudou trvat věčně a že jim s každým dalším týdnem stoupala naděje na návrat do lavic. Absolvovat proto úřední kolečko pro povolení domácí výuky jim mohlo připadat zbytečné, pokud opravdu nebyli přesvědčeni, že je tato vzdělávací cesta pro ně.
